Digitalizace: italská tragédie

Stav procesu digitalizace v Itálii a přímé zkušenosti. Co se děje a co je ještě potřeba udělat.

Poté, co jsme byli živě svědky epického selhání portálu INPS u příležitosti úhrad loni na jaře a posledního celostátního krachu služby SPID se státním cashbackem, nastal čas shrnout proces digitalizace v Itálii.

První problém, který se v celém svém dramatu objevuje, je ten máme hrozné zpoždění. Zaostáváme na úrovni infrastruktury s národní sítí, která se v době uzamčení snaží držet krok s prudkým nárůstem používání internetu. Zaostáváme v kvalitě poskytovaných online služeb, veřejné portály vyvíjené technologiemi minimálně před 10-15 lety, které dnes drží krok jen díky obavám z následků upgradu či úplné migrace na modernější technologie. Zaostáváme, pokud jde o použitelnost nabízenou výše uvedenými službami, se stránkami a aplikacemi, které jako by zcela ignorovaly rozumná pravidla diktovaná odborníky jako Jakob Nielsen a Steve Krug.

Druhý problém, ještě závažnější, představuje selhání v počítačové gramotnosti občanů. Dokonce i podnikatelé, kteří se rozhodnou vytvořit si vlastní online prezentaci, často prokazují téměř úplnou neznalost toho, jak web a jeho služby fungují, a stejně tak nebezpečné podcenění potenciálu, který toto médium nabízí. V praxi chtějí být online ani ne tak proto, že by si uvědomovali, co je online, ale spíše proto, aby napodobovali své konkurenty, kteří již jsou.

Ostatní média se těmito tématy nezabývají, kromě toho, že informují o nejnovějších zprávách o nejnovějším bezpečnostním zneužití a mluví o hackerech, postavách, které velmi dobře naplňují zprávy vzhledem k rozhodně romantickému dopadu, který mají na kolektivní představivost.

Výsledkem je, že zbývajících 99 % profesionálů ve světě IT zůstává ve stínu, což nás příliš nepřekvapuje vzhledem k tomu, že pracovní inzeráty v tomto sektoru oplývají spíše požadavky na „všeho znalé“ než na skutečné profesionály. Pokud tedy ani společnosti v tomto odvětví nerozumí rozdílu mezi systémovým analytikem a vývojářem, jak můžete od podnikatelů očekávat, že si budou moci vědomě vybírat mezi různými návrhy, které se jim nabízejí?

A vzhledem k tomu, že občané nyní vědí vše o pravděpodobnosti nového dopadu meteoritu na Zemi, jako byl ten, ke kterému došlo v pozdní křídě, ale nejsou ani trochu vzdělaní v používání nástrojů IT, jak lze očekávat, že pochopí, že počítač nelze přirovnávat k běžnému domácímu spotřebiči?

Třetím problémem je nesmiřitelný kontrast mezi byrokratickým aparátem a digitálem. Mantra, že dokument neexistuje, pokud není ve složce, není zdaleka pryč. Ve skutečnosti nejsou PEC a digitální podpis ničím jiným než neohrabaným kompromisem s analogickou povahou byrokracie, která používá doporučené dopisy a neznámý počet razítek a podpisů, které mají být připojeny k dokumentům, čistě papírovým. Pochybnost, že naše soubory PDF striktně zasílané přes PEC a stejně přísně digitálně podepsané jsou pak pouze vytištěny a umístěny do složek, zůstává úzkostlivě živá. A pokud ano, jaký je smysl toho všeho?

Pokud můžeme skutečně mluvit o „Itálii 4.0“, což je výraz, který se často opakuje v oficiálních oznámeních, vděčíme za to těm italským digitálním společnostem a těm profesionálům, kteří pokračují v inovacích a vzdorují plavbou proti proudu v moři zákonů a dohadů, které by každého odradily od toho, aby se vydal na takovou cestu. „Deus ex machina“ na konci dramatu jsou právě oni, což ponechává velkou naději do budoucna otevřenou.